Libuň - Chaty a chalupy k pronájmu a ubytování

První písemné zprávy o obci jsou již z poloviny 14. století, v té době byla i fara. V okolí bylo několik malých tvrzí a hranice panství se často měnily. V samotné Libuni býval dvůr, který patřil roku 1587 Semínovi ze Semína, v 17. století rodině rytířů Matyášovských. V husitských obdobích byl celý kraj protestantský. Po bitvě na Bílé hoře nastala tuhá rekatolizace. Fara nebyla obsazena, služby boží vykonávali kněží z Turnova a Lomnice. Na obracení lidu na katolickou víru se podíleli i jičínští jezuité. Ti však často užívali násilných metod za vojenské asistence. To vyvolalo v roce 1629 na hruboskalském panství ozbrojené selské povstání, které skončilo zavražděním jezuity Matěje Burnatia a jeho žáka Rokyty rozlícenými sedláky na farské zahradě v Libuni. Následovalo potlačení rebelie vojskem. V roce 1689 byl Burnatiovi postaven pískovcový sloup. Hruboskalské panství vlastnil po Smiřických Albrecht z Valdštejna až do roku 1621, kdy bylo prodáno Lexům z Aehrnthalu. Libuň se v této době pomalu rozrůstala. Od roku 1680 byla znovu obsazena fara, roku 1765 byl postaven kostel sv. Martina v barokním slohu. Nejvýznamnější osobností libuňského života v 19. století byl Páter Antonín Marek, zvaný "libuňský jemnostpán." Jeho působením se stala Libuň jedním z nejznámějších středisek vlasteneckého života a na faře vznikla velmi bohatá knihovna. Staral se o rozvoj školství a vzdělanosti v Libuni a okolí. Roku 1830 založil farskou Pamětnici, do které psal česky všechny významné událostí své farnosti, obce i doby. Na začátku 20. století se obec stala důležitou křižovatkou trati Jičín - Turnov a Mladá Boleslav - Stará Paka. Roku 1713 měla Libuň školu dřevěnou, 1809 místo ní vystavěna kamenná, postupně rozšířená a modernizovaná. Na hřbitově jsou 2 pomníky mrtvých vojáků z války 1866 (1 saský a 1 pruský). Je zde i pomník padlých z druhé světové války (zajatci z pochodů smrti, které prošly Libuní). V roce 1949 byl před školou postaven pomník padlých.